Jana Krejčí
průvodkyně
"První školní den jsem probrečela, vyděšená ze spousty nových lidí, z velké změny, možná i ze ztráty určité svobody. Bylo to trochu předurčení pro celou moji cestu školním systémem. Ve škole jsem trpěla, cítila se pod tlakem, na soustředění, na výkon. Chtěla jsem blbnout na chalupě s kamarády, číst si, nebo si skládat puzzle a vytvářet si vlastní světy v hlavě. Dodnes mám potíž dělat věci, které mi připadají nesmyslné, a do kterých mě někdo nutí. Tehdy to pro mě bohužel byla většina školních předmětů, a tedy i každodenní boj s ambiciózní rodinou. Třeba jednou jsme se s mámou strašlivě pohádaly, když jsem zapomněla odevzdat čtenářský deník. Abych na vysvědčení dostala jedničku, musela jsem ho donést do školy odpoledne, což mi připadalo zbytečné a hloupé, přece je to jen kus papíru. Navíc jsem se děsně styděla za svou roztržitost. (babička mě vždy učila říkat, že jsem roztržitá, ne blbá)
Tlak jsem cítila i v kolektivu, bavit se s lidmi a navazovat vztahy pro mě nebylo tak jednoduché, jako pro ostatní. Připadala jsem si prostě divná. Moje psychické problémy začaly v dospívání nabírat na vážnosti, a stejně tak i bloky, které mi bránily do školy dojít. Mým nejlepším kamarádem byl v té době počítač, videohry, seriály, cokoliv, co mi dovolilo utéct pryč, být někým jiným. Bohužel jsem utíkala i horšími způsoby, sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy a bohužel i sebevražednými myšlenkami a pokusem.
Po řadě strastí, léčeb i propadů se mi, s tříletým „zpožděním“, podařilo odmaturovat, k mému pobavení dokonce s vyznamenáním. Vlastně to ale nebylo zpoždění, byl to čas, který jsem potřebovala, prostor k hledání a zamyšlení. Konečně jsem mohla najít, jak můžu a chci žít a co chci dělat, že chci studovat, a taky že jsem na světě ráda. Teď studuji dobrovolně a s nadšením obor sociální práce, který mi dává smysl. Do školy i na různé kurzy se těším a zjišťovat nové věci mě baví víc než kdy dřív. Jsem ráda, že můžu sdílet své zkušenosti a podporovat další lidi, kteří prožívají podobné věci jako já."